Tento pohádkový příběh začíná v září roku 2009 v Galerii Václava Špály na kolektivní výstavě Historická práce. „...umělec má používat historii umění; je jeho majetkem, má s ní zacházet nepietně, není svázán vědeckou doktrínou...“, stálo mimo jiné v tiskové zprávě této výstavy.
Tento předpoklad byl bezezbytku naplněn ve videu, kde sliční umělci Marek Meduna a Ondřej Brody obráceni k divákovi zády močí na hrobeček Jindřicha Chalupeckého. Několik útlocitných umělců, kteří se na výstavě také vyskytovali, se s kytičkou vypravili na Olšanské hřbitovy. Chtěli tuto neodpustitelnou svatokrádež a toto dehonestující vandalství vydesinfikovat. Byla to však snaha marná, protože ten hrob nemohli najít. Nabídka Jindřichů Chalupeckých na Olšanech byla, je a navěky zůstane celkem široká. Umělci hledali dlouho, již se blížil soumrak a brány hřbitova se zamykaly. Zde by mohl vlastně příběh skončit a umělci na Olšanech bloudit, dokud by nezemřeli.
Náhle se ale do věci vložil kouzelný dědeček. Kde se vzal, tu se vzal a vypadal jako Milan Knížák. Ve svých mozolnatých rukou třímal koš s vypraným prádlem a pozdravil uplakané umělce s uvadající kytičkou jako první: “Pozdrav pánbůh, pročpak pláčete, děti?“ Nikdo neodpověděl, protože se dědka trochu báli. Něhou sobě vlastní je dědeček pohladil po tvářích řkouc:“ Ten, koho hledáte, neměl rád ve svém křestním jménu nakupení souhlásek N,D,Ř. Chápete, vy malí konceptuální pohrobci?“ Pak náhle zmizel i s košem plným prádla.
Umělcům se náhle rozzářily oči, jakoby se doprostřed jejich svobodného shromáždění zapíchl nebeský šíp. Záře se linula celým hřbitovem a pronikla i do zpustlých částí zahrady prostých jakéhokoliv pohybu. Náhle se křivé a vratké náhrobky narovnaly a zpevnily, zpustošené záhony rozkvetly.
Od tohoto okamžiku už zde nikdo nebloudil, soumrak nikdy nepadal a brány tu zůstaly navždy otevřeny...
Volně převyprávěli: Edith Jeřábková, Lenka Lindaurová, Ladislav Babuščák, Václav Litvan, Petr Valer a Michal Pěchouček
