Umění oceňovat umění – shrnutí výzkumu o budoucnosti Ceny Jindřicha Chalupeckého

Co znamená rozhodnutí finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého vzdát se možnosti stát se laureátem či laureátkou, co stojí za odmítnutím principu soutěže? Je to rozhodnutí konkrétních lidí, které časem ztratí význam, nebo se jedná o nový trend, náznak toho, kam by se umělecká scéna a Cena Jindřicha Chalupeckého měla časem ubírat?

Následující text shrnuje výsledky výzkumného šetření, jehož výchozím bodem byla právě tato otázka - patří soutěž do umění, do jaké míry, proč ano a proč ne? Jaký smysl má soutěž pro různé skupiny aktérů, pro které je Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCh) podstatná a kteří jí nějakým způsobem sledují?

Výzkumné šetření probíhalo od května do září 2020 a jeho cílem bylo zmapovat všechny cílové skupiny pro které je Cena nějakým způsobem podstatná a zjistit, jakým způsobem vnímají její proměny v čase, co od ní očekávají do budoucna a jak subjektivně sami hodnotí současné změny a diskuzi ohledně nutnosti soutěžit.

Výzkum probíhal ve třech fázích:

1. Série hloubkových polostrukturovaných rozhovorů se zástupci umělecké i profesionální komunity pohybující se kolem Ceny, které vytvořily základní přehled o tom, jak vlastně současná diskuze kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého vypadá, kdo se jí účastní a jaké názory se spolu střetávají.
2. Na základě těchto poznatků byl sestaven podrobný dotazník, který nakonec vyplnilo 138 respondentů a respondentek z řad mladých umělců a umělkyň, studentů a studentek uměleckých škol, pedagogů a pedagožek, kurátorů a kurátorek a také bývalých i současných finalistů a finalistek a laureátů a laureátek.
3. Výsledky dotazníkového šetření byly následně podrobně diskutovány formou fokusních skupin se dvěma konkrétními cílovými skupinami – jednak s mladými umělci a umělkyněni, kteří sami přemýšlejí o tom, zda, kdy a proč by se měli nebo neměli o Cenu Jindřicha Chalupeckého ucházet, a za druhé s těmi, kteří se v minulosti ocitli ve finále nebo sami Cenu vyhráli.

Cena Jindřicha Chalupeckého v průběhu času – co se mění a jak?

Téměř polovina lidí, kteří se do výzkumu zapojili, sledují Cenu Jindřicha Chalupeckého posledních 6 – 10 let. Třetina respondentů a respondentek zná vývoj Ceny dokonce více než 10 let zpět. Bez ohledu na to, jak dlouho ji sledují nebo se aktivně zapojují do dění kolem ní, se ovšem všichni shodují, že se Cena za poslední roky podstatně změnila. Změny však nejsou hodnoceny jednoznačně – v některých oblastech (jako třeba podpora mladých umělců a umělkyň, propagace jejich tvorby nebo zapojování se do diskuze o důležitých společenských otázkách) jsou hodnoceny převážně pozitivně, zatímco v jiných oblastech, třeba v komunikaci s širokou veřejností a popularizaci umění směrem k laikům a lidem mimo uměleckou komunitu, je vývoj hodnocený spíše negativně.

V diskuzích kolem současného vývoje Ceny, například v hodnocení rozhodnutí letošních finalistů a finalistek už dále “nesoutěžit”, se často zmiňuje odkaz na Jindřicha Chalupeckého jako zakladatele. Nejenom lidé, kteří si počátky Ceny před třiceti lety osobně pamatují, ale i mladí umělci a umělkyně si často pokládají otázku, jaké je vlastně dědictví Jindřicha Chalupeckého a jak může Cena v současné době plnit svou roli a jít naproti trendům, aniž by ignorovala původní důvod a záměr svého vzniku. Je evidentní, že se Cena má ohlížet na svojí minulost, pracovat s ní a odkazovat se na ni, protože její historie je vnímaná jako zásadní kontext, ze kterého ji nelze vytrhnout. Otázkou tedy zůstává, jak je možné tento kontext interpretovat – na tom se respondenti a respondentky výzkumu často neshodli. Tradice nemá znamenat “zmražení” v čase, avšak změny, pokrok a vstřícnost vůči trendům zároveň nemají znamenat pálení mostů – z výzkumu vyplývá, že balancovat tyto dvě perspektivy je jedním z hlavních současných úkolů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ideálním výsledkem je situace, kdy si Cena zachovává svojí kontinuitu, ale zároveň konstruktivně reaguje a odpovídá na hlasy těch, kteří cítí potřebu změny, jako třeba letošní finalisté a finalistky.

Proměny jsou vnímané také u oceňovaných děl a umělců a umělkyň. Zatímco v minulosti se Cena dávala “za zásluhy”, v současnosti spíše oceňuje potenciál, dílo, které teprve vznikne, a právě ocenění v soutěži mu může pomoci na svět. Oceňování “za potenciál” je sice vnímáno pozitivně jako podpora pro ty, kteří na Cenu (zatím) nemohou dosáhnout skrze zavedené instituce, ale zároveň je pro mnoho lidí matoucí – včetně samotných umělců a umělkyň, kteří pak nominaci vnímají jako tlak vytvořit něco za každou cenu, přestože by si dílo možná jinak samo našlo svůj čas později.

Soutěžit nebo nesoutěžit – má mít Cena jednoho laureáta či laureátku?

Letošní absence laureáta či laureátky do jisté míry rozděluje uměleckou komunitu. Pro mnoho umělců a umělkyň není jednoduché udělat si na současný vývoj jasný názor, protože se v něm potkává několik různých tendencí – perspektiva spolupráce místo soutěžení je vnímána pozitivně a jako krok správným směrem, má to ale znamenat, že se umělecká díla mají úplně přestat porovnávat, že je od začátku špatně označit někoho jako “vítěze”? Pro spoustu mladých umělců je těžké si představit, že by se do Ceny měli hlásit i v případě, že by se samotná soutěž označila za překonaný princip. V diskuzích často zazníval i názor, že je kompetice motivační a že by bylo lepší laureáta nerušit, ale směřovat k atmosféře, kdy si nikdo nutně nemusí připadat, že prohrál, přestože se laureátem či laureátkou nestal.

Je zajímavé, že nejvíce kriticky vnímají aspekt soutěžení ti, kteří ho sami na vlastní kůži zažili – tedy bývalí laureráti, laureátky, finalisté a finalistky. Zatímco pro potenciální uchazeče o Cenu je soutěž často motivující a nechtěli by o tuto motivaci přijít, ti, kteří už mají soutěžení za sebou, ho zpětně hodnotí jako neproduktivní, stresující a v zásadě zbytečné.

Do diskuze o soutěžení a jeho (ne)patřičnosti vstupuje několik různých aspektů – laureát či laureátka a jeho či její dílo je vnímán/a/o také jako komunikační nástroj, protože se jedná o konkrétní věc s potenciálem generovat zájem širší veřejnosti, a také příležitost, jak laikům vysvětlovat trendy v současném umění skrze odpovědi na otázku, proč vyhrálo zrovna dané dílo a jeho autor/ka. Na druhé straně je Cena nástrojem podpory umělců a umělkyň a prostředkem k jejich dalšímu rozvoji – očekávání ohledně toho, který z těchto aspektů by měl převažovat, jsou značně konfliktní a nejednoznačná.

Očekávání do budoucna – co by měla Cena naplňovat, v čem by měla spočívat její role?

V diskuzi o principu soutěžení a o tom, zda by ho Cena měla ctít či naopak spíše aktivně odsouvat do pozadí a nahrazovat jinými hodnotami, jako je spolupráce a péče, se zrcadlí i různorodá očekávání, která od Ceny jednotlivé cílové skupiny mají. Ta se protínají v zásadě ve stejném bodě jako názory na současný stav – Cena má na jedné straně poskytovat podporu a prostor, propojovat uměleckou komunitu, starat se o ni, vytvářet jí bezpečné, volné a inspirativní prostředí. Na druhé straně má ale také zachovávat prestiž a skrze tu komunikovat s veřejností, rozvíjet diskuzi o potřebnosti umělecké tvorby se širokou veřejností, vysvětlovat, v čem spočívá hodnota současného umění, přitahovat pozornost.

V dotazníku respondenti vybírali hodnoty, které by podle nich Cena měla do budoucna reprezentovat – na hodnotách jako “otevřenost” a “různorodost” se shodne celá umělecká scéna napříč všemi cílovými skupinami. “Různorodost” znamená různorodost uměleckých žánrů stejně jako různorodost věkovou, genderovou a názorovou. Stejně tak se většina respondentů shodne na tom, že Cena má být “progresivní” – při podrobnější diskuzi o tom, jak konkrétně by se progresivnost Ceny měla projevovat, už se objevují rozpory. Progresivní může být objevování a podpora nových trendů, zapojování se do politických diskuzí, stírání hranic mezi aktivismem a uměním, názorová vyhraněnost, stejně tak ale může jít o vyhledávání toho nejkvalitnějšího na umělecké scéně bez ohledu na vše předchozí.

Mapování názorového pole kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého

Názory na to, jak má Cena vypadat, kam se má ubírat a na co ze své minulosti má konkrétně navazovat, se v důsledku dají shrnout do dvou základních otázek, okolo kterých vznikají konflikty:

1. Jak mají umělci k Ceně přistupovat – mají soutěžit nebo spolupracovat?
2. Jakou roli má Cena samotná hrát – má je podpořit nebo propagovat?

Tyto dva hlavní proudy uvažování – tedy soutěžení vs. spolupráce a propagace vs. podpora jsou jednotící linky většiny diskuzí a odpovědí ve všech fázích výzkumu. Lze je považovat za osy, podél kterých se názory a přístupy k Ceně rozdělují.

Na základě schématu, které znázorňuje hlavní názorové osy a hodnoty, ke kterým se vztahují, jsme formulovaly čtyři prohlášení, která do jisté míry reprezentují názorové pole kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Je důležité si uvědomit, že většina komunity kolem Ceny není nutně vymezená na konci některé z os, ale pohybují se na škále – a také že jednotlivec může proměnit svoje postavení podle toho, jak se mění jeho pozice v rámci komunity (například pokud se umělec dostane do finále, jak ukazují výsledky fokusních skupin).

 

Cena by měla vybrat jednoho laureáta prostřednictvím transparentní soutěže, protože institut vítěze slouží jako významný prostředek komunikace s širokou veřejností v Česku i v zahraničí.

 

• Tento přístup reprezentuje kombinaci hodnot “soutěž” a “propagace”. Hlavním smyslem Ceny je v této části názorového pole vybírat ty, kteří mají největší šanci se následně prosadit, a těm pomoci být co nejvíce vidět. Sekundárním efektem takového přístupu pak bude větší viditelnost a srozumitelnost současného umění pro co nejširší skupinu lidí. Laureát/ka Ceny je vnímaný/á jako komunikační nástroj současného umění vůči široké veřejnosti.
• Kritika tohoto přístupu spočívá především v poukazování na fakt, že umění nelze “objektivně” hodnotit, tedy že jakákoliv volba je nutně arbitrární. Podle kritických hlasů prostě není možné a ani žádoucí umění jakkoliv “hodnotit” ve smyslu horší nebo lepší.

 

Úkolem Ceny je otevírat a podporovat diskuzi, přinášet do ní důležitá témata, která si zaslouží pozornost a ke kterým se současné umění může a má vyjadřovat.

 

• Tento přístup se zakládá na kombinaci hodnot “propagace” a “spolupráce”. Stejně jako v předchozím případě je hlavní role Ceny v této části názorového pole komunikační a jejím úkolem je tedy zapojovat do diskuze široké pole aktérů a hlasů, přinášet témata, která jsou podstatná a aktuální. Prostředkem k diskuzi a komunikaci ale nutně nemusí být jeden laureát, tuto funkci může Cena plnit i bez něj – naopak by měla soustředit svoje síly na to, aby komunikovala skrze umělecká díla obecně, mluvila k široké veřejnosti o tom, že umění dokáže nastolovat důležité otázky, jeho role je částečně i osvětová.
• Kritické názory vůči tomuto přístupu nejčastěji vycházejí z kritiky uměleckého aktivismu jako takového a upozorňují na to, že úkolem umělecké ceny ani umělecké komunity není řešit politické či ideologické problémy. Pokud se na to cena bude soustředit, pak se “zpolitizuje”, a bude poplatná trendům a na úkor srozumitelnosti pro širší veřejnost tak ztratí ze zřetele umění samotné.

 

Volba jednoho laureáta či laureátky je důležitá, protože danému člověku poskytne možnost rozvíjet se, tvořit, prosadit se na české i zahraniční scéně. Smyslem Ceny by mělo být právě takto poskytovat podporu lidem, kteří mají potenciál současné umění rozvíjet.

 

• Tento přístup je kombinací hodnot “podpora" a “soutěž”. Hlavním cílem Ceny je vybrat mladého umělce či umělkyni, kterým může cena pomoci se rozvinout, nezávisle tvořit, navázat kontakty. Vítězství samotného laureáta může být zajímavé i pro širší veřejnost, ale v této části názorového pole je to sekundární, na prvním místě je rozvoj kariéry daného umělce. Zároveň je důležité Cenu zachovat v podobě, ve které ji ustanovil Jindřich Chalupecký, z úcty k jeho tradici. Samotní laureáti a laureátky mu pak svou tvorbou tak trochu vzdávají poctu.
• Kritika tohoto přístupu je poměrně jednoduchá – jak lze obhájit, že má podporu získat jeden člověk, proč by ji neměli mít všichni finalisté?

 

Cena má vytvářet komunitu a bezpečné prostředí, posouvat současné české umění dopředu tím, že vytváří co nejpříjemnější a nejkomfortnější podmínky pro mladé umělce a umělkyně a pomůže jim rozvíjet jejich potenciál, je to její nezastupitelná role.

 

• Tento přístup je založený na kombinaci hodnot “podpora” a “spolupráce”. V této části názorového pole je nejdůležitější péče a spolupráce mezi Cenou a umělci i mezi umělci samotnými. Péče je vnímaná jako podmínka rozvoje umění a částečně i jako hodnota, kterou by mělo umění reprezentovat. Vybírání jediného laureáta či laureátky je v této perspektivě zbytečné, protože podpoří jednoho člověka na úkor jiných, přestože nelze přesně určit, čím by si to tento jediný vítěz zasloužil více než ostatní. Zrušení laureáta/ky v této perspektivě vede k větší svobodě pro všechny a také podporuje solidaritu jako základní hodnotu, bez které se umělecká scéna neobejde.
• Kritika tohoto přístupu spočívá především v poukazování na neochotu soutěžit, která popírá princip, na kterém je Cena založena, a na porušování odkazu jejího zakladatele – bez soutěžení Cena podle kritiků nedává smysl. Potřeba umělců nebýt ve stresu je vnímána částečně jako naopak sobecká, a navíc se tímto přístupem umělecká komunita uzavírá sama do sebe a rezignuje na komunikaci s širší veřejností.

 

Pomocí metod sociálněvědního výzkumu je možné identifikovat, popsat a zmapovat názory a zmapovat tedy názorové pole tak, jak je to ukázáno výše. Samotné výsledky výzkumu ale nemohou vyřešit otázku legitimity, která vyplývá ze samotné podstaty procesu “oceňování” – nemohou odpovědět na otázku, zda oceňování má nebo nemá smysl a jak by mělo probíhat, může pouze ukázat, jaké jednotlivé přístupy k otázce oceňování jsou platné a pro koho.

Doporučení, které z výzkumu vyplývá, lze tedy vlastně shrnout do jediného slova – dialog. Letošní rozhodnutí finalistů k němu otevírá cestu.

• Podrobné shrnutí výzkumu o budoucnosti Ceny Jindřicha Chalupeckého

Iveta Hajdáková je sociální antropoložka. V současné době pracuje ve výzkumné agentuře Stripe Partners v Londýně, kde se věnuje zejména výzkumu v oblasti nových technologií. LinkedIn

Marie Heřmanová je sociální antropoložka a publicistka, v současné době působí v Sociologickém ústavu Akademie věd. Věnuje se výzkumu na téma genderových a sociálních nerovností, online identit a sociálních sítí, píše komentáře pro různá česká média. Je členkou studia aplikovaného antropologického výzkumu Anthropictures. LinkedIn