Intervence #35: Odlesky hvězd na Zemi

Intervence #35: Odlesky hvězd na Zemi

Výstavní intervence v prostorách Planetária Ostrava vychází inspiračně a tematicky z prostředí planetária a výzkumu, který zde probíhá. Místo, které ve svém špičkovém vybavení spojuje technologický pokrok a vědecké objevy s odvěkou romantickou aktivitou – pozorováním hvězdné oblohy – vybízí k doplnění o umělecké reakce na lidské ohledávání vlastní pozice na Zemi i ve vesmíru.

Video esej Zbyňka Baladrána Modely vesmíru z roku 2009 demonstruje hravě analytický způsob přemýšlení o výtvarném umění z jistého meta odstupu, a to formou, která je blízká spekulativnímu uvažování o vesmíru. V krátkém videu jsou nám prezentovány svěží a často nečekané metafory, jejichž optikou můžeme nahlížet nejen médium výstavy, ale i uspořádání světa okolo nás.
Model vesmíru jako proces myšlení, kde linie nacházejí spojení s jinými liniemi, tvoří uzly a z nich vycházejí další linie. Model vesmíru jako knihovna, kde jsou jednotlivé police knihovny rozděleny podle témat a odpovídají různým druhům vědění. Model vesmíru jako příběh, vyprávěný na pokračování.

Vizuální umělkyně a spisovatelka Katarína Poliačiková se ve své umělecké praxi dlouhodobě zajímá o čas a paměť, o slučování osobních a vědeckých příběhů. Vystavený triptych Pozorování Saturnu (1610 – 2017) z roku 2022 mapuje vizuální historii Saturnu za poslední staletí, počínaje Galileem, který byl prvním astronomem jenž pozoroval Saturnovy prstence, až po kosmické lodě Pioneer a Cassini NASA a jejich nelidské oko. V digitálních asamblážích jsou navrstvené všechny snímky Saturnu, které se autorce dostaly do rukou: první starověké kresby zobrazující planetu s dojemnou nepřesností, rytiny ze starých astronomických knih, až po nejnovější snímky z archivů NASA.
Jak se čtyři století odehrávají v životě planety? V kosmickém časovém měřítku je to sotva zrnko prachu. A přesto, co tentýž čas znamená pro nás, lidstvo, které po tisíce let pozoruje nebeská tělesa? Způsob, jakým jsme nyní schopni zachytit vizuální povahu vesmíru, odráží zpět nás samotné a technologický pokrok, kterého jsme dosáhli.

Fotografka Lucia Sceranková zachází s médiem fotky jako určitým „magickým“ nástrojem, který vytrhává z proudu času konkrétní okamžiky. Tato symbolická sebereflexe média je dále umocněna sochařskými a materiálními kvalitami, které autorka svým finálním dílům propůjčuje. Smyslem instalací Lucii Scerankové není vytvářet další iluzivní reprezentace reality, ale zkoumat, co jako realitu prožíváme.
Pro výstavu aktualizovala své dílo z roku 2013, kdy dala v sérii inscenovaných a modifikovaných fotografií nazvané Z druhé strany nebe průchod fascinaci fenomény, které nás přesahují a snahou získat kontrolu tam, kde to není možné. Do této kategorie spadá neuchopitelná velikost vesmíru, ale například také všepohlcující city a síla emocí. V prosvětleném, vzdušném prostoru ochozu planetária se tak můžeme ponořit do prožitku setkání s téměř nehmotným „vesmírem“ v podobě tisku na poloprůsvitné látce. K němu tvoří kontrast zarámovaná fotografie ženské tváře, také zdánlivě skrytá za průsvitným závojem. Měkkost a poddajnost vtisknuté do pevné hmoty mramoru jsou ovšem v případě této sochy – pozorovatelky světa – pouze iluzí, podpořené efemérností černobílé fotografie.

Dagmar Šubrtová se ve své umělecké výpovědi zabývá tématem proměn zemského povrchu pod vlivem zásahů moderní civilizace a obecnou vzájemností mikrokosmického a makrokosmického. Příspěvkem na výstavě je výběr kreseb z dlouhodobého cyklu Universe, v němž se autorka zabývá fenoménem ultra prostorů, v nichž neexistují běžné zákonitosti času a které se vyskytují v nekonečném množství v kosmickém prostoru, aniž jsme schopni přesně identifikovat jejich parametry. Jednoduchými geometrickými tvary, symbolickou barevností a specifickou povrchovou texturou autorka navozuje představy různých stádií cyklických vesmírných i pozemských dějů a navozuje také pocit vstupu do onoho neuchopitelného prostoru, vířícího vesmírným prachem.
Dominantním doplňujícím prvkem instalace je vyřazená součástka satelitního přijímače, zavěšená ve vzduchu před sekvencí kreseb. Svým kruhovým tvarem, i barevností a povrchovou texturou evokující dráhy „padajících hvězd“, vstupuje do přirozeného vizuálního dialogu s dvěma trojrozměrnými modely vesmírných těles levitujících nad vstupní dvoranou planetária v rámci místní stálé expozice.